Rodový vývod bratří Ohrensteinů (© Viktor Heřmánek)

Na ja­ře roku 2009 jsme se roz­hod­li dů­stoj­ně při­po­me­nout 90. vý­ro­čí na­ro­ze­ní bás­ní­ka Ji­ří­ho Or­te­na. Při té­to pří­le­ži­tos­ti při­pra­vi­la a vy­da­la na­še ško­la - před 10 le­ty pře­jme­no­va­ná z Gym­ná­zi­um Kut­ná Ho­ra na Gym­ná­zi­um Ji­ří­ho Or­te­na – ka­len­dář na­zva­ný „Ji­ří Or­ten 1919-1941,“ kte­rý při­ná­ší zá­klad­ní in­for­ma­ce o ži­vo­tě bás­ní­ka. Po­u­če­ní o je­ho pů­vo­du, ro­di­ně a vzta­hu ke Kut­né Ho­ře po­skyt­nou všem zá­jem­cům rov­něž ty­to webo­vé strán­ky, ná­vštěv­ní­kům ško­ly pak i no­vá pa­ne­lo­vá vý­zdo­ba na chod­bě v prv­ním pa­t­ře GJO. Po de­se­ti le­tech tak au­to­ro­vi, je­hož jmé­no jsme si vy­půj­či­li do ná­zvu ško­ly, splá­cí­me ale­spoň čás­teč­ně to, co jsme mu do­sud zů­sta­li dluž­ni…

  GJO Kutná Hora, září 2009

Curriculum vitae

1919
Ji­ří, syn Edu­ar­da Ohren­stei­na a Ber­ty, ro­ze­né Ro­sen­zwei­go­vé, při­šel na svět 30. srp­na 1919 v by­tě čís­lo 3 pseu­do­go­tic­ké­ho do­mu čp. 315 v Kollá­ro­vě uli­ci v Kut­né Ho­ře. Ob­ře­zán byl 7. zá­ří dr. Ju­li­em Fische­rem z Uh­líř­ských Ja­no­vic. Svěd­ci ob­říz­ky by­li stej­ní ja­ko u star­ší­ho bra­t­ra Ot­ty - Bedřich Klein z Kut­né Ho­ry a Ji­ří­ho zruč­ský dě­de­ček Ja­kub Ohren­stein.

1925-1930
Navštěvoval základní školu v Kutné Hoře.

1930-1932
Studoval na kutnohorské reálce (dnes gymnázium).

1932-1936
Studoval na kolínské reálce.

1936
Ne­byl při­jat na kon­zer­va­toř v Pra­ze. Stu­do­val zde na ja­zy­ko­vé ško­le a zá­ro­veň pra­co­val ja­ko ar­chi­vář v kar­lín­ské fir­mě Cre­di­ton.

1937-1940
Stu­do­val dra­ma­tic­ké od­dě­le­ní Stát­ní kon­zer­va­to­ře hud­by v Pra­ze. Již v do­bě stu­dií, ale hlav­ně po svém vy­lou­če­ní ze ško­ly pu­b­li­ko­val pod ci­zí­mi jmé­ny Ka­rel Jí­lek a Ji­ří Ja­kub (již v ro­ce 1928 se­psal Ji­ří ně­ko­lik vy­prá­vě­ní a pří­bě­hů, kte­ré na­zval Mlá­dí, vě­no­val je své mat­ce a po­de­psal se pseu­do­ny­mem Ji­ří Zruč­ský). Ak­tiv­ně se po­dí­lel na pří­pra­vě re­ci­tač­ních ve­če­rů a stu­dent­ské­ho di­va­dla, kte­ré hrá­lo v Jed­not­ném sva­zu na Zbo­řen­ci ne­bo v Umě­lec­ké be­se­dě ja­ko Di­va­dlo mla­dých. Pro svou bás­nic­kou čin­nost si zvo­lil pseu­do­nym Ji­ří Or­ten, ale v ce­lém je­ho dí­le ne­na­jde­me jed­no­znač­né zdů­vod­ně­ní vol­by to­ho­to bás­nic­ké­ho pří­jme­ní. Snad se jed­ná jen o pět pís­men z je­ho rod­né­ho pří­jme­ní.

De­bu­to­val v Mla­dé kul­tu­ře a Haló no­vi­nách (1936), kde po ur­či­tý čas re­di­go­val rubri­ku mla­dých. Kro­mě to­ho při­spí­val do ča­so­pi­sů Hej rup!, Eva, Roz­hle­dy, Čte­me, Kri­tic­ký mě­síč­ník a ji­ných. V ha­la­sov­ské edi­ci Prv­ní kníž­ky v na­kla­da­tel­ství Vác­la­va Pet­ra mu vy­šla o tři roky poz­dě­ji pr­vo­ti­na Čí­tan­ka ja­ro. Uve­řej­nil ji pod jmé­nem Ka­rel Jí­lek, s nímž spo­jil i dal­ší sbír­ku ver­šů, kte­rou mu Pe­t­ro­vo na­kla­da­tel­ství vy­da­lo pod ná­zvem Ces­ta k mra­zu. K pseu­do­ny­mu Jí­lek (jí­lek – druh pol­ní trá­vy) Or­ten na­psal 31. čer­ven­ce 1940 své­mu pří­te­li, di­va­del­ní­mu re­ži­sé­ru Gusta­vu Schor­scho­vi (1918-1945), do­pis v bás­ni, kde sto­jí:

Sou­kro­mý tisk Zdeňka Ur­bán­ka k No­vé­mu roku 1941 - roz­sáh­lá bá­seň Je­re­mi­ášův pláč - byl již po­de­psán jmé­nem Ji­ří Ja­kub (Ja­kub po­chá­zí z hebrej­šti­ny v pře­ne­se­ném vý­zna­mu zna­me­ná  „dru­ho­ro­ze­ný“), stej­ně ja­ko sbír­ka Ohni­ce, kte­rá by­la za­řa­ze­na do edič­ní­ho plá­nu Me­lan­t­ri­chu v témže ro­ce. Sbír­ka Ohni­ce se tak sta­la po­sled­ní kníž­kou, je­jí­hož vy­dá­ní se au­tor do­žil. Sám si­ce ješ­tě uspo­řá­dal dvě sbír­ky - Ele­gie a Sces­tí - ale ty se moh­ly ob­je­vit na kniž­ních pul­tech až po osvo­bo­ze­ní.

Po­té, co mu v ro­ce 1936 ze­mřel otec a co je­ho star­ší bra­tr Ota ode­šel do An­g­lie, stal se Ji­ří opo­rou mat­ce a ma­lé­mu bra­t­ro­vi Zdeňko­vi. Pou­to k ro­di­ně však by­lo na­ru­še­no tím, že Or­ten ne­směl opouš­tět úze­mí Pra­hy. Zby­tek je­ho ži­vo­ta po­zna­me­nal rov­něž roz­chod s Vě­rou Fin­ge­ro­vou (1920-1990), dív­kou, k níž se před­tím upnul, tak­že ač­ko­liv i na­dá­le udr­žo­val sty­ky se svý­mi ko­le­gy sdru­že­ný­mi v ne­o­fi­ci­ál­ním klu­bu Noc, cí­til se stá­le osa­mě­lej­ší. Při­nu­cen okol­nost­mi stří­dal by­ty i za­měst­ná­ní. Spo­lu s bás­ní­kem Ha­nu­šem Bon­nem pra­co­val v Ži­dov­ské ná­bo­žen­ské ob­ci. Po­zo­ru­hod­ným svě­dec­tvím o Or­te­no­vě ži­vo­tě jsou tři kni­hy je­ho de­ní­ků - Mod­rá, Ží­ha­ná a Čer­ve­ná kni­ha, do nichž si za­zna­me­ná­val své po­stře­hy, bás­ně i vý­pis­ky z čet­by (Mod­rá kni­ha vzni­ka­la od 10. led­na 1938 do 12. pro­sin­ce 1939, Ží­ha­ná kni­ha od 13. pro­sin­ce 1939 do 9. pro­sin­ce 1940 a ko­neč­ně Čer­ve­ná kni­ha  od 9. pro­sin­ce 1940 do 29. srp­na 1941).

1941
Ji­ří Or­ten byl dne 30. srp­na 1941 sra­žen v Pra­ze na Ra­ší­no­vě ná­bře­ží rych­le je­dou­cím sa­nit­ním vo­zem. Je­di­ným svěd­kem té­to tra­gic­ké udá­los­ti, kte­rá se sta­la me­zi Že­lez­nič­ním a Pa­lac­ké­ho mos­tem, by­la Eliš­ka Klei­no­vá, teh­dej­ší Ji­ří­ho pří­tel­ky­ně. Nejdří­ve byl Ji­ří Or­ten od­ve­zen do ne­moc­ni­ce na Kar­lo­vě ná­měs­tí, ale poz­dě­ji pře­ve­zen do Ka­te­řin­ské uli­ce, kde by­lo v pá­tém po­scho­dí zvlášt­ní od­dě­le­ní pro ži­dov­ské pa­ci­en­ty. Tam ná­sled­kům těž­ké­ho zra­ně­ní dne 1. zá­ří 1941 pod­lehl. By­lo mu dva­a­dva­cet let.

Rodný dům Jiřího Ortena, Kollárova ulice čp. 315

Matriční zápis o narození Jiřího Ohrensteina, 1919

Jiří, polovina 20. let 20. století

Jiří v době studií na kutnohorské reálce, 1932

Jiří, 2. polovina 30. let 20. století

Jiří, 1939

S Věrou Fingerovou v Praze

Úvodní stránky Žíhané knihy, 1939-1940

Báseň Svatý Jakub, Žíhaná kniha, 1940

Z dopisu Věře Fingerové, 1941

Hrob Jiřího Ortena v urnovém háji Nového židovského hřbitova v Praze

Studium

Dne 1. zá­ří 1930 za­po­čal teh­dy již je­de­nác­ti­le­tý Ji­ří Ohren­stein stu­di­um na Stát­ní čes­ko­slo­ven­ské re­ál­ce v Kut­né Ho­ře. Po­kra­čo­va­te­lem té­to ško­ly je dnes prá­vě Gym­ná­zi­um Ji­ří­ho Or­te­na. Pri­mou, kde by­la tříd­ní uči­tel­kou Adéla Skři­va­no­vá, pro­šel stu­dent bez pro­blé­mů. V sekun­dě, kte­rou mě­la na sta­ros­ti ja­ko tříd­ní uči­tel­ka Mi­rosla­va Kur­zo­vá, ale za­ča­ly s Ji­řím pro­blémy. Hned v prv­ním čtvrt­le­tí byl po­tres­tán důtkou ře­di­te­le ško­ly za vy­ru­šo­vá­ní při vy­u­čo­vá­ní. Zhor­šil se i v pro­spě­chu, a tak se prav­dě­po­dob­ně po do­ho­dě s ro­di­či roz­ho­dl ško­lu opus­tit. Klausu­le na od­chod mu by­la vy­dá­na ře­di­te­lem ško­ly Kar­lem Mu­ží­kem 28. červ­na 1932. Ve stu­diu po­kra­čo­val na ko­lín­ském Stát­ním re­ál­ném gym­ná­ziu. I na té­to ško­le zů­stal stu­den­tem pod­prů­měr­ným. V po­lo­le­tí pá­té­ho roč­ní­ku (škol­ní rok 1934-1935) měl čtyř­ky z la­ti­ny, fran­couz­šti­ny, ma­te­ma­ti­ky a che­mie. Ce­lý škol­ní rok byl osvo­bo­zen z tě­lo­cvi­ku. Na po­lo­let­ní po­ra­dě mu by­la udě­le­na tříd­ní důtka za psa­ní ma­te­ma­tic­ké­ho cvi­če­ní při ho­di­ně fran­couz­ské­ho ja­zy­ka a za ru­še­ní při po­cho­do­vém cvi­če­ní.

Ji­ří­ho gym­na­zi­ál­ní trá­pe­ní vy­vr­cho­li­lo v ná­sle­du­jí­cím škol­ním ro­ce. Kon­cem červ­na roku 1936 byl ze všech před­mě­tů hod­no­cen do­sta­teč­ně, z fran­couz­šti­ny ho če­ka­la po­stu­po­vá zkouš­ka. Měl sní­že­ný stu­peň z cho­vá­ní. Dne 24. červ­na 1936 byl po po­ra­dě po­tres­tán do­kon­ce ho­di­no­vým kar­ce­rem (na dří­věj­ších střed­ních ško­lách uza­vře­ní žá­ka ve ško­le ja­ko ká­zeňský trest za hrub­ší pro­vi­ně­ní). Zá­pis do­slo­va ří­ká: "Pro ne­dis­ci­pli­nu ve vo­jen­ském tá­bo­ře. Ne­podro­bil se spo­leč­né káz­ni, t.j. roz­ka­zu a ná­stu­pu a na uči­ně­nou vejt­ku se hrubě cho­val. Dr. Ko­hout, tříd­ní". Pro­to­že se ale ne­do­sta­vil k re­pa­rá­tu z fran­couz­šti­ny, do­stal con­si­li­um abe­u­n­di (čes­ky „ra­da ode­jít“). Vět­ši­nou šlo o mír­něj­ší for­mu vy­lou­če­ní, kdy vy­lou­če­ný ode­šel na vlast­ní žá­dost či žá­dost ro­di­čů, čímž si za­cho­val tvář a zů­stal "úřed­ně čis­tý". To umožňova­lo bez­pro­blé­mo­vé při­je­tí na ji­nou ško­lu a do­stu­do­vá­ní jin­de.

Chtěl se stát her­cem, a pro­to se při­hlá­sil k při­jí­ma­cí­mu ří­ze­ní na praž­skou kon­zer­va­toř. Ne­byl při­jat, a tak ode­šel do Pra­hy, aby stu­do­val ja­zy­ko­vou ško­lu. Zá­ro­veň pra­co­val ja­ko ar­chi­vář kar­lín­ské fir­my Cre­di­ton. Na dra­ma­tic­kém od­dě­le­ní Stát­ní kon­zer­va­to­ře hud­by, kam se do­stal v ro­ce 1937, ab­sol­vo­val tři roč­ní­ky. Stu­dia pře­ru­šil kon­cem škol­ní­ho roku 1939-1940, kdy byl nu­cen kvů­li své­mu ži­dov­ské­mu pů­vo­du ode­jít, ač­ko­liv již 12. pro­sin­ce 1935 vy­stou­pil z církve isra­e­lit­ské¹.

Budova bývalé Státní reálky v Kutné Hoře dnes

Vysvědčení primána Jiřího Ohrensteina, 1931

Vysvědčení sextána Jiřího Ohrensteina, 1936

Ohrensteinovi v Kutné Hoře

Edu­ard Ohren­stein (nar. 5.10.1881 ve Zru­či nad Sá­za­vou – ze­mř. 30.11.1936 v Pra­ze) a Ber­ta Ro­sen­zwei­go­vá (nar. 29.11.1890 v Ne­u­stu­po­vě - ze­mř. 6.10.1970 v Pra­ze) by­li od­dá­ni 24. zá­ří 1912, snad v Ne­u­stu­po­vě. No­vo­man­že­lé Ohren­stei­no­vi se do­sta­li do Kut­né Ho­ry v ro­ce 1913, kdy zde od­kou­pi­li od Ber­ti­na strý­ce Ju­lia Ro­sen­zwei­ga ob­chod se střiž­ním a ga­lan­ter­ním zbo­žím v do­mě č.157 na Kollá­ro­vě tří­dě. Pů­vod­ní dům s č.157 byl zbou­rán a na té­to sta­veb­ní par­ce­le č. 250 byl po­sta­ven dům no­vý a ten do­stal č.185, jež má dodnes. (Ad­re­sa ob­cho­du se střiž­ním zbo­žím, do­kud ješ­tě pa­t­řil strý­ci Ju­liu Ro­sen­zwei­go­vi a je­ho že­ně Alž­bě­tě, je v ad­re­sá­řích Kut­né Ho­ry z let 1898 a 1908 uvá­dě­na ja­ko Pa­lac­ké­ho ná­měs­tí 157). V Kut­né Ho­ře se Ohren­stei­no­vým na­ro­di­ly tři dě­ti, sy­no­vé Ot­to (1913), Ji­ří (1919) a Zde­něk (1929).

Pod­le Sčí­ta­cí­ho ar­chu z úno­ra 1921 byd­le­la ro­di­na ob­chod­ní­ka Ohren­stei­na v Kollá­ro­vě uli­ci, v by­tě čís­lo 3 pseu­do­go­tic­ké­ho do­mu č.315, kte­rý pa­t­řil MUDr. Jo­se­fu Jan­do­vi¹. Je­jich do­mác­nost by­la v tom­to do­mě nej­po­čet­něj­ší a ži­lo v ní cel­kem sedm li­dí. Kro­mě Edu­ar­da a Ber­ty Ohren­stei­no­vých a je­jich dvou sy­nů Ot­ty (v sou­pi­se je za­psán již ja­ko Ota) a Ji­ří­ho to by­ly ješ­tě dvě pro­da­vač­ky (uč­ni­ce) a služ­ka. Všich­ni čle­no­vé ro­di­ny živ­nost­ní­ka Ohren­stei­na mě­li do­mov­skou pří­sluš­nost do Zru­če nad Sá­za­vou, ja­ko ma­teř­ský ja­zyk uve­de­nou češ­ti­nu a by­li moj­žíš­ské­ho vy­zná­ní, stej­ně ja­ko pro­da­vač­ka Ma­rie Kli­nenber­go­vá (nar. 1900 v Pra­ze). Pro­da­vač­ka Ema Blo­cho­vá (nar. 1899 v Tr­no­va­nech u Tep­lic) a služ­ka Rů­že­na Je­lín­ko­vá (nar. 1895 v Hetlí­ně u Kut­né Ho­ry) by­ly vy­zná­ní řím­sko­ka­to­lic­ké­ho.

Kon­cem roku 1924 se ro­di­na stě­ho­va­la do "své­ho." Pod­le tr­ho­vé smlou­vy ze dne 18. pro­sin­ce 1924 kou­pi­li od pa­na An­to­ní­na Ma­ší­na, ma­ji­te­le do­mu č.157 men­ší část do­mu, kde mě­li již ně­ko­lik let svůj ob­chod (sta­veb­ní par­ce­la 250/2), a na­stě­ho­va­li se do ní. Dnes je zde her­na. Dru­hou část do­mu (sta­veb­ní par­ce­la 250/1) kou­pil ve stej­ném ro­ce Ja­ro­slav Mo­ra­vec, kte­rý zde měl la­hůd­kář­ský ob­chod. V té­to čás­ti do­mu je dnes ob­chod s lát­ka­mi.

Ohren­stei­no­vi si vět­ši­nu pe­něz na kou­pi do­mu půj­či­li od svých pří­buz­ných. Nej­vět­ší su­mu pe­něz měl ro­di­ně po­skyt­nout Edu­ar­dův bra­tr Au­gustin. Část­ku 100.000,- Kč si půj­či­li od Mar­ty Ohren­stei­no­vé z Cho­mu­to­va a 90.000,- Kč od Val­dy (Va­le­rie) Ohren­stei­no­vé ze Zru­če nad Sá­za­vou. Obě že­ny by­ly Edu­ar­do­vy švag­ro­vé. Su­mu 50.000,- Kč po­skyt­la ku­pu­jí­cím Spo­ři­tel­na měs­ta Kut­né Ho­ry a 5.000,- Kč Adolf Pe­cha z Tep­lic. Vel­ké dlu­hy, kte­ré se Edu­ar­do­vi a ani poz­dě­ji sa­mot­né Ber­tě ne­po­da­ři­lo ni­kdy spla­tit, způ­so­bi­ly ne­sho­dy v ro­di­ně a poz­dě­ji i soud­ní ža­lo­by ze stra­ny vě­ři­te­lů.

Otec ro­di­ny ze­mřel na leu­ké­mii 30. lis­to­pa­du 1936 ve smí­chov­ském sa­na­to­riu Sa­no­pz, v ne­do­ži­tých 56 le­tech, když mu léčbu v té­to pro­mi­nent­ní ne­moc­ni­ci za­ří­dil bra­tr Au­gustin. Edu­ard Ohren­stein byl po­hřben 2. pro­sin­ce 1936 na ma­le­šov­ském ži­dov­ském hřbi­to­vě ro­din­ným pří­te­lem, ra­bí­nem Ri­char­dem Fe­de­rem². Přes­to­že se Edu­ar­do­vo jmé­no ob­je­vu­je i na des­ce hro­bu Or­te­nů-Ohren­stei­nů-Or­ne­stů v ur­no­vém há­ji No­vé­ho ži­dov­ské­ho hřbi­to­va v Pra­ze Straš­ni­cích, ne­by­lo je­ho tě­lo ni­kdy z Ma­le­šo­va pře­ve­ze­no.

Po Edu­ar­do­vě smr­ti ved­la Ber­ta živ­nost sa­ma, a to až do červ­na 1942, kdy byl ob­chod za­ri­zo­ván. Dne 8. lis­to­pa­du 1941, tzn. dva mě­sí­ce po Ji­ří­ho smr­ti, se ješ­tě jed­nou vda­la. Je­jím dru­hým mu­žem byl vdo­vec Ru­dolf Pollak (na­ro­zen 1. květ­na 1888 v Ná­cho­dě), ži­dov­ský sou­krom­ník z Pra­hy³. Ze­mřel ale bě­hem vál­ky v kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře. Pa­ní Ber­ta de­por­ta­ci a po­byt v te­re­zín­ském kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře pře­ži­la.

Od 19. květ­na 1945 do 2. čer­ven­ce 1949 by­la je­jich živ­nost pod ná­rod­ní sprá­vou. Pak se zno­vu ob­no­vi­lo prá­vo vlast­nic­ké pro Ber­tu Ohren­stei­no­vou. Až kon­cem roku 1961 se stal vlast­ní­kem ob­cho­du Čes­ko­slo­ven­ský stát resp. Měst­ský ná­rod­ní vý­bor v Kut­né Ho­ře⁴. Po­sled­ní roky ži­vo­ta ži­la Ber­ta Ohren­stei­no­vá v Pra­ze, kde ta­ké 6. říj­na 1970 ve vě­ku 80 let ze­mře­la. Pře­ži­la své­ho prv­ní­ho mu­že Edu­ar­da o pl­ných 34 let a je­jí ur­na by­la při­dá­na do hro­bu je­jí­ho sy­na Ji­ří­ho.

¹SOkA Kutná Hora, Fond: Sčítací operáty pro Kutnou Horu, 1921.
²Richard Feder (1875-1970) byl židovským rabínem a spisovatelem. Dlouhá léta působil v Kolíně, kde kromě vykonávání svých rabínských povinností, vyučoval německý jazyk a německou obchodní korespondenci na obchodní akademii (v letech 1917 až 1938), kdy odešel do důchodu. Přežil koncentrační tábor a zemřel v Brně v 95 letech.
³SOkA Kutná Hora, Fond OÚ Kutná Hora, Ohlášková kniha z roku 1941, IČ 47 (44).
⁴Katastrální úřad Kutná Hora, Pozemková kniha K.H. 151-180, Dům č.p. 157 (185).

Obchod Eduarda Ohrensteina na Kollárově třídě v Kutné Hoře, 30. léta 20. století

Reklama na živnost, 1923

Otto, Jiří, Berta a Eduard Ohrensteinovi, 1925

Jiří, Ota a Zdeněk Ohrensteinovi, únor 1929

Hrob Eduarda Ohrensteina na židovském hřbitově v Malešově

Rosenzweigovi v Neustupově

Josef Rosenzweig-Moir

Neustupov

Sem smavá radost dávno nezalétla:
žije se tady nějak neživě.
V světničkách nízkých příliš málo světla
a dusné přítmí leží na nivě.

Slunce tu nemá původní své síly,
takové matné, mlhou zakryté.
Slabostí všeho větve k zemi chýlí
strom vedle cesty, kterou kráčíte...¹

Na­ří­ze­ním čes­ké­ho zem­ské­ho gu­ber­nia ze dne 4. led­na 1793 by­lo všech 16 kraj­ských úřa­dů spo­lu s praž­ským magis­trá­tem za­vá­zá­no vy­ho­to­vit pod­le při­lo­že­né­ho vzo­ru a po­drob­ných in­struk­cí sou­pis ži­dov­ských ro­din a po do­kon­če­ní jej ode­slat gu­ber­niu. Sou­pis ži­dov­ských ro­din v Če­chách (SŽRČ) z roku 1793 tak za­pa­dá do řa­dy sou­pi­sů ži­dov­ské­ho oby­va­tel­stva, kte­ré by­ly z po­pu­du cen­t­rál­ních ra­kous­kých úřa­dů vy­ho­to­vo­vá­ny od 20. let 18. sto­le­tí do roku 1811. V prv­ní po­lo­vi­ně 19. sto­le­tí pak na sou­pi­sy na­vá­za­ly kni­hy ži­dov­ských fa­mi­li­an­tů. Fa­mi­li­ant­ským zá­ko­nem z roku 1726 se ome­zo­val po­čet ži­dov­ských ro­din v Če­chách na 8541 a na Mo­ra­vě na 5106. Jen nej­star­ší syn ro­di­ny dě­dil po smr­ti ot­ce čís­lo tak­zva­né­ho in­ko­lá­tu (prá­vo oby­va­tel­ské, ob­do­ba dneš­ní­ho stát­ní­ho ob­čan­ství), a tím i ob­čan­skou pří­sluš­nost, a jen on se směl že­nit, a to jen když spl­nil řa­du po­ža­dav­ků. Ostat­ní sy­no­vé, po­kud chtě­li za­lo­žit ro­di­nu, se buď mu­se­li vy­stě­ho­vat do ji­ných ze­mí (do Pol­ska či do Uher), kde fa­mi­li­ant­ský zá­kon ne­e­xis­to­val, ane­bo žít taj­ně v kon­ku­bi­ná­tu. A stej­ně tak se dce­ry mu­se­ly vdá­vat do za­hra­ni­čí.

Pod­le SŽRČ (díl III., kraj Tá­bor­ský) žil v Ne­u­stu­po­vě pod fa­mi­li­ant­ským čís­lem (1) Jo­se­ph Ro­sen­zweig, vi­no­pal­ník, se svo­jí že­nou Lid­mi­lou a dět­mi. Nej­star­ší syn Jo­a­chim byl za­psán se svo­jí že­nou Fran­tisskou v Lu­kav­ci, kde mě­li ve­teš­nic­tví. Dal­ší sy­no­vé Ja­cob, Abra­ham, To­bi­as a Wolf a dce­ry Sa­leu a Katha­ri­na ži­li spo­leč­ně s ro­di­či v Ne­u­stu­po­vě². Čtvr­tý syn Ro­sen­zwei­gů, To­bi­as, byl prav­dě­po­dob­ně Ber­ti­ným pra­dě­deč­kem. Jak vy­plý­vá z ro­dokme­nu, by­li Ber­ti­ni ro­di­če bra­tra­nec a sestře­ni­ce. Do­šlo zde te­dy k ty­pic­ké ztrá­tě před­ků, a to jak v ge­ne­ra­ci je­jich pra­ro­di­čů, tak nej­prav­dě­po­dob­ně­ji i v ge­ne­ra­ci pra­pra­ro­di­čů.

Ber­ti­ný­mi ro­di­či by­li Adolf Ro­sen­zweig (nar. 1852) a Emi­lie, ro­ze­ná Ro­sen­zwei­go­vá (nar. 1856)³. Oba po­chá­ze­li z Ne­u­stu­po­va a na­ro­di­li se do ži­dov­ských ob­chod­nic­kých ro­din. Osm­a­dva­ce­ti­le­tý Adolf a šest­a­dva­ce­ti­le­tá Emi­lie mě­li svat­bu v Ne­u­stu­po­vě dne 26. květ­na 1880. Od­dá­va­jí­cím ra­bí­nem byl dr. J. Eisner a za svěd­ky šli An­na Pic­ko­vá z Ne­u­stu­po­va a He­in­rich Ro­sen­zweig z Pra­hy. Emi­lii a Adol­fu se mě­lo na­ro­dit tři­náct dě­tí: Ru­dolf (nar. 7. srp­na 1881), Alois (nar. 14. úno­ra 1883), Ol­ga (nar. 3. led­na 1885), Ma­rie (nar. 2. dub­na 1886), Jo­sef (nar. 24. srp­na 1887), Fried­rich (nar. 28. lis­to­pa­du 1888) a ko­neč­ně Ber­ta (nar. 29. lis­to­pa­du 1890 v ne­u­stu­pov­ském čp. 63 pod hebrej­ským jmé­nem Zwie­le)⁴. Za "kmo­t­ry" by­li Ber­tě Adam Pick a Moses Wr­ba, oba z Ne­u­stu­po­va. Zá­pi­sy o na­ro­ze­ní dal­ších šes­ti Ber­ti­ných sou­ro­zen­ců se v tor­zo­vi­tých ne­u­stu­pov­ských ži­dov­ských ma­t­ri­kách na­lézt ne­po­da­ři­lo.

Do obec­né ško­ly a tří tříd měš­ťan­ky cho­di­la Ber­ta ve Vo­ti­cích. Poz­dě­ji ji ro­di­če po­sí­la­li na dvou­le­tou in­ter­nát­ní ško­lu do Pra­hy. Když se z in­ter­ná­tu vrá­ti­la zpět do Ne­u­stu­po­va, po­má­ha­la ro­di­čům v ob­cho­dě se smí­še­ným zbo­žím. Ro­sen­zwei­go­vé mě­li u ob­cho­du i vý­čep li­ho­vin. Bu­dou­cí­ho man­že­la Edu­ar­da jí na­šel otec Adolf, kte­rý se s ob­chod­ní­kem Ja­ku­bem Ohren­stei­nem ze Zru­če, ot­cem bu­dou­cí­ho že­ni­cha, znal. Do svat­by se vi­dě­li snou­ben­ci pou­ze tři­krát. No­vo­man­že­lé by­li na vý­le­tě ve Víd­ni, což by­la je­di­ná Ber­ti­na ces­ta za hra­ni­ce his­to­ric­kých Čes­kých ze­mí.

Ze všech po­tom­ků man­že­lů Ro­sen­zwei­go­vých se do­spě­lé­ho vě­ku do­ži­li jen čty­ři. Jo­sef Ro­sen­zweig-Mo­ir (1887-1943), de­ka­dent­ní a anar­chis­tic­ký bás­ník, kte­rý se poz­dě­ji ože­nil do Kra­lup nad Vl­ta­vou. Vzal si za že­nu Vě­ru Eisne­ro­vou, nej­star­ší dce­ru zdej­ší­ho ad­vo­ká­ta, po kte­rém pře­vzal je­ho kan­ce­lář. Jo­sef a Vě­ra dě­ti ne­mě­li⁵. Ber­ti­ny se­st­ry, Ida (Hor­ne­ro­vá) a ? Ma­rie (Her­man­no­vá), se vda­ly do Pře­ro­va. A za ni­mi se z Ne­u­stu­po­va, kde pro­da­li živ­nost man­že­lům Staňko­vým, od­stě­ho­va­li před rokem 1921 i je­jich ro­di­če Adolf a Emi­lie Ro­sen­zwei­go­vi. Všich­ni Ber­ti­ni sou­ro­zen­ci a je­jich ži­vot­ní part­ne­ři ze­mře­li v kon­cen­t­rač­ních tá­bo­rech.

¹RO­SEN­ZWEIG-MO­IR, Jo­sef: Za­hra­dy ži­vo­ta. Pra­ha, Knihov­na mla­dých au­to­rů, 1908.
²Sou­pis ži­dov­ských ro­din v Če­chách z roku 1793. Díl 3 - Prácheňský kraj, Be­roun­ský kraj, Tá­bor­ský Kraj. Stát­ní ústřed­ní ar­chív, Pra­ha, 2003.
³Ta­to umě­lá slo­že­ná jmé­na z rost­lin­né ří­še, Ro­sen­zweig - vě­tev rů­že, čás­teč­ně pře­šla do Čech a Mo­ra­vy z Ha­li­če, kde vlád­ní úřed­ní­ci při ur­čo­vá­ní po­vin­ných stá­lých ro­do­pis­ných jmen Ži­dů da­li vol­nost své čas­to zko­mo­le­né fan­ta­zii, čás­teč­ně by­la vý­plo­dem, a to je asi náš pří­pad, vku­su ně­mec­ké ro­man­ti­ky 18. sto­le­tí.
⁴že­ny ne­by­ly vo­lá­ny ke čte­ní Tóry v sy­na­go­ze. Je­jich jmé­na by­la mé­ně dů­le­ži­tá, než jmé­na mužů.
⁵Na své­ho strý­ce za­vzpo­mí­nal Ota Or­nest v pří­spěv­ku Za­po­me­nu­tý bás­ník uve­řej­ně­ném v Ži­dov­ské ro­čen­ce 1981/82.

Ne­u­stu­pov na do­bo­vé po­hled­ni­ci, 1906, na­kla­da­tel Adolf Ro­sen­zweig (na čel­ní stra­ně je po­de­psán je­ho syn bás­ník Jo­sef Ro­sen­zweig-Mo­ir, šip­ka ozna­ču­je dům Ro­sen­zwei­gů čp. 63)

Rodina Jakuba Ornsteina (Ohrensteina) ve Zruči nad Sázavou

Edu­ard byl sy­nem Ja­ku­ba Orn­stei­na (1853-1932) a An­ny Bec­ko­vé (1853-1927). Ti se vza­li 24. dub­na 1879 ve Zru­či nad Sá­za­vou. Od­dal je ra­bín Za­cha­ri­as Spi­tz z Gol­čo­va Je­ní­ko­va. Za svěd­ky by­li no­vo­man­že­lům Ig­natz Beck z Cha­be­řic a Jo­a­chim Mei­sl ze Zru­če.

Ja­kub, na­ro­ze­ný 12. květ­na 1853 v Sedm­pá­nech u Tr­ho­vé­ho Ště­pá­no­va, se do Zru­če při­že­nil z Pří­se­ky u Svět­lé nad Sá­za­vou. Ja­ku­bo­va že­na An­na se na­ro­di­la řez­nic­ké­mu mi­s­tru Isa­ku Bec­ko­vi a Bar­bo­ře Ra­a­bo­vé z Cha­be­řic dne 29. říj­na 1853 ve Zru­či v do­mě č.p. 92 (dnes Ná­břež­ní uli­ce)¹. Za kmo­t­ra jí byl Jo­a­chim Mei­sl ze Zru­če. An­na mě­la je­di­né­ho sou­ro­zen­ce, o tři roky star­ší­ho bra­t­ra Eli­a­se (Edu­ar­da).

Vlast­ní­kem do­mu č.p. 92 ve Zru­či se stal Ja­kub Orn­stein až 9. červ­na 1886, tzn. sedm let po svat­bě, kdy pod­le smlou­vy tr­ho­vé ze dne 29. květ­na 1886 ten­to dům kou­pil (ja­ko je­ho dal­ší ma­ji­te­lé jsou uve­de­ni k 21. dub­nu 1931 Ka­rel Ohren­stein, nejmlad­ší dí­tě Ja­ku­ba a An­ny, a je­ho že­na Va­lé­rie, ro­ze­ná Be­ne­šo­vá; ná­sle­du­jí­cí pře­pis vlast­ní­ků na­stal pod­le ode­vzda­cí lis­ti­ny z 29. říj­na 1948, kdy by­la ½ do­mu při­psá­na Mí­ně Bleye­ro­vé a ½ Oto­vi Or­ne­sto­vi - man­že­lé Ka­rel a Va­lé­rie Ohren­stei­no­vi totiž ze­mře­li v kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře; Mí­na Bleye­ro­vá a Ota Or­nest ne­cha­li dům pře­psat již 21. pro­sin­ce 1948 na man­že­le Fran­tiš­ka a Ma­rii Be­ne­šo­vou).

A prá­vě zde, v do­mě čp. 92, se Ohren­stei­nům na­ro­di­lo všech sedm dě­tí. Dru­ho­ro­ze­ný Edu­ard při­šel na svět 5. říj­na 1881. U ob­říz­ky, kte­rou pro­ve­dl S. Pollak z Dol­ních Kra­lo­vic, by­li Edu­ar­dův strýc Alois Ohren­stein ze Svět­lé a Jo­sef Kohn ze Zru­če. Edu­ard byl ja­ko je­di­ný ze sou­ro­zen­ců po­slán na stu­dia na kut­no­hor­skou re­ál­ku. Žil u strý­ce Jo­se­fa (Ja­ku­bův bra­tr v No­vých Dvo­rech), ale ve ško­le vy­dr­žel jen do ter­cie. Po­tom pře­šel do uče­ní na ob­chod­ní­ho pří­ru­čí do Dvo­ra Krá­lo­vé nad La­bem, kde zů­stal pat­náct let. Zde si na­šet­řil po­třeb­ný ka­pi­tál, za kte­rý s vě­nem své že­ny od­kou­pi­li od Ro­sen­zwei­gů ob­chod v Kut­né Ho­ře.

Nej­star­ší Ig­nác (Hy­nek), nar. 14. úno­ra 1880, se ože­nil s Mar­tou Elhar­to­vou; usa­di­li se v Cho­mu­to­vě, kde jim by­la v ro­ce 1916 při­dě­le­na do­mov­ská pří­sluš­nost. Jo­sef, nar. 27. květ­na 1883, zů­stal svo­bod­ný, ve Zru­či měl tra­fi­ku, kte­rou do­stal ja­ko vá­leč­ný in­va­li­da, a pra­co­val v ob­cho­dě své­ho ot­ce ja­ko pří­ru­čí.

Ot­to­kar (Ot­to), nar. 14. dub­na 1885, žil se svo­jí že­nou He­le­nou v Pra­ze. Vza­li se ko­lem roku 1919, ži­li v Bu­ben­či a mě­li dvě dě­ti. Vě­ru a o dva roky star­ší­ho Pav­la ( pře­žil po­byt v kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře a po vál­ce se vrá­til do Pra­hy). Ot­to­kar ze­mřel roku 1942, He­le­na a je­jí mat­ka by­ly roku 1941 pře­ve­ze­ny trans­por­tem do Te­re­zí­na, kde obě ze­mře­ly.

Je­di­ná dce­ra, Rů­že­na, nar. 27. květ­na 1887, si vza­la za mu­že ta­ké ob­chod­ní­ka. Au­gustin (Au­gust, Gustav), nar. 24. srp­na 1889, se stal ge­ne­rál­ním ře­di­te­lem to­vár­ny na ků­že Brüder Taus­sig v Li­to­mě­ři­cích, je­ho man­žel­ství s Il­kou zů­sta­lo bezdět­né. Nejmlad­ší Ka­rel, nar. 4. lis­to­pa­du 1891, se ože­nil s Va­lé­rií Be­ne­šo­vou ze Stří­br­né Ska­li­ce a pře­vzal po ot­ci ob­chod ve Zru­či. Žád­ný z Edu­ar­do­vých sou­ro­zen­ců ani je­jich ži­vot­ních part­ne­rů ne­pře­žil dru­hou svě­to­vou vál­ku, všich­ni ze­mře­li v na­cis­tic­kých kon­cen­t­rač­ních tá­bo­rech.

Na zá­kla­dě usne­se­ní obec­ní­ho za­stu­pi­tel­stva ve Zru­či by­li čle­no­vé Ja­ku­bo­vy ro­di­ny dne 5. úno­ra 1902 při­ja­ti do svaz­ku ob­ce, či­li do­sta­li ve Zru­či do­mov­skou pří­sluš­nost. Snad ne­do­pat­ře­ním by­li všich­ni Ohren­stei­no­vé usa­ze­ní ve Zru­či za­pi­so­vá­ni v ži­dov­ských zbrasla­vic­kých ma­t­ri­kách ja­ko Orn­stein mís­to Ohren­stein. Tu­to ne­srov­na­lost na­pra­vil Ja­kub Orn­stein až v ro­ce 1910. Dne 2. květ­na 1910 by­lo vy­ho­vě­no c.k. stát­ním úřa­dem v Pra­ze je­ho žá­dosti a je­mu, je­ho ot­ci i všem je­ho dě­tem by­lo po­vo­le­no psát pří­jme­ní opět Ohren­stein, ni­ko­liv Orn­stein.

Dne 27. zá­ří 1927 ze­mře­la v ne­do­ži­tých 74 le­tech na in­farkt ve Zru­či An­na Ohren­stei­no­vá (ro­ze­ná Bec­ko­vá). Je­jí muž Ja­kub pře­žil svo­ji že­nu o de­vět let a ze­mřel na ra­ko­vi­nu pro­sta­ty v kut­no­hor­ské Vše­o­bec­né ne­moc­ni­ci 15. srp­na 1932 ve vě­ku ne­do­ži­tých osm­de­sá­ti let. Oba man­že­lé by­li po­hřbe­ni na ži­dov­ském hřbi­to­vě v Dol­ních Kra­lo­vi­cích².

¹Pří­jme­ní Back i Beck je zkrat­ka bnej kdo­šim, do­slov­ně sy­no­vé sva­tých, v pře­ne­se­ném smys­lu po­tom­ci ro­di­čů za­vraž­dě­ných pro svou ví­ru.
²ži­dov­ský hřbi­tov v Dol­ních Kra­lo­vi­cích byl zru­šen kvů­li stav­bě vod­ní ná­dr­že Švi­hov (Že­liv­ka) a poz­dě­ji za­to­pen. Část ná­hrob­ků by­la z to­ho­to hřbi­to­va po ro­ce 1969 pře­ve­ze­na na sta­rý ži­dov­ský hřbi­tov v ne­da­le­kém Tr­ho­vém Ště­pá­no­vě. Hrob Ja­ku­ba a An­ny Ohren­stei­no­vé jsem zde bo­hu­žel ne­na­šel.

Hrob Bar­bo­ry Bec­ko­vé, ro­ze­né Ra­a­bo­vé (asi 1812-1882), je asi nej­star­ším za­cho­va­lým hro­bem ce­lé dy­nastie. Na­chá­zí se na ži­dov­ském hřbi­to­vě v Tr­ho­vém Ště­pá­no­vě

V domě čp. 92 ve Zruči nad Sázavou se narodil Jiřího otec Eduard Ohrenstein

Helena a Věra Ohrensteinovy, nedatováno

Helena a Ottokar Ohrensteinovi, 1919

Jakub a Anna Ohrensteinovi s rodinou ve Zruči nad Sázavou

Jakub Ohrenstein před svým obchodem ve Zruči nad Sázavou, 1928

Ottokar Ohrenstein, nedatováno

Ottokar Ohrenstein s rodinou, nedatováno

Rodina Hermanna Ohrensteina ve Světlé nad Sázavou

Her­mann Ohren­stein se na­ro­dil ně­kdy ko­lem roku 1825 v Sedm­pá­nech u Tr­ho­vé­ho Ště­pá­no­va. S nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí mu by­lo dá­no jmé­no Nafta­li, resp. Zvi (hebrej­sky „je­len“). Na­mís­to to­ho­to bib­lic­ké­ho osob­ní­ho jmé­na si ale zvo­lil "ná­hrad­ní" jmé­no Her­mann, pod kte­rým je uvá­děn ve všech ma­t­rič­ních i ji­ných zá­pi­sech¹. V mno­hých ži­dov­ských ro­di­nách by­lo tra­di­cí udr­žo­vat i 300 let stej­ná jmé­na. Ta pak by­la pře­ná­še­na ze ze­snu­lé­ho dě­da na vnu­ka, pro­to­že u aš­ke­náz­ských Ži­dů ne­by­lo zvy­kem po­jme­no­vat sy­na jmé­nem ži­jí­cí­ho ot­ce, hlav­ně z po­vě­ry, že tím krá­tí ot­cův ži­vot. Kdo by­li Her­man­no­vi ro­di­če se ne­po­da­ři­lo zjis­tit. S nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí byl vnu­kem Jo­se­pha (Löbla) Aren­stei­na (Ohren­stei­na) prá­vě ze Sedm­pá­nů. Je­ho ro­di­na je za­psá­na v SŽRČ z roku 1793².

Her­mann byl mi­ni­mál­ně čty­ři­krát že­na­tý. Prv­ní je­ho že­nou se sta­la Jo­han­na Krau­so­vá z Roz­so­chat­ce u Havlíč­ko­va Bro­du. S ní se Her­mann poz­dě­ji usa­dil v Pří­se­ce u Svět­lé nad Sá­za­vou, kde pro­vo­zo­va­li v č. 6 po­hos­tin­ství (v Pří­se­ce mě­ly ta­ké všech­ny Her­man­no­vy dě­ti do­mov­skou pří­sluš­nost). S Jo­han­nou měl prv­ní čty­ři dě­ti, kte­ré se snad ješ­tě na­ro­di­ly v Sedm­pá­nech. Nejdří­ve Ma­rii, nar. 15. led­na 1852, pro­vda­nou za Aloi­se Ohren­stei­na ze Slu­žá­tek - Alois a Ma­rie pře­vza­li v Pří­se­ce po­hos­tin­skou živ­nost a mě­li osm dě­tí, pak dru­ho­ro­ze­né­ho Ja­ku­ba, nar. 12. květ­na 1853 a usa­ze­né­ho ve Zru­či - o něm již by­la řeč. Dal­ší­mi je­jich dět­mi by­li Jo­sef, nar. 8. led­na 1855, kte­rý se pře­stě­ho­val do No­vých Dvo­rů u Kut­né Ho­ry a u kte­ré­ho byd­lel ma­lý Edu­ard, když stu­do­val v Ho­ře re­ál­ku, a Zik­mund, nar. 24. lis­to­pa­du 1857, jenž ze­mřel ja­ko dvou­le­tý.

Ja­ko mat­ka Ig­ná­ce (Hyn­ka), nar. 27. dub­na 1859 a ze­mř. 12. břez­na 1928, je za­psá­na již Bar­ba­ra Spi­tz. Hy­nek byl kup­cem ve Svět­lé nad Sá­za­vou a se svo­jí že­nou Ka­ro­li­nou, ro­ze­nou Stra­ko­vou, mě­li šest dě­tí. Adolf, nar. 27. zá­ří 1860 a ze­mř. 2. led­na 1923, byl rov­něž ob­chod­ní­kem ve Svět­lé nad Sá­za­vou a se svo­jí že­nou Ma­rií ro­ze­nou Ohren­stei­no­vou mě­li tři chlap­ce. Ro­sa­lie, nar. 29. květ­na 1862, ze­mře­la ja­ko tří­le­tá a nejmlad­ší Gustav ze­mřel krát­ce po na­ro­ze­ní v ro­ce 1865³.

Dal­ší že­nu, An­nu Krau­so­vou (1843-1888), dce­ru Adal­ber­ta Krause z Dub­če, si vzal v ro­ce 1881 v Gol­čo­vě Je­ní­ko­vě. Když An­na v ro­ce 1888 ze­mře­la na ra­ko­vi­nu, ože­nil se Her­mann zno­vu. Se čtvr­tou že­nou Jo­se­fou Du­bo­vou (1865-1934) z Cha­be­řic mě­li ješ­tě v le­tech 1893 a 1898 dvě dě­ti, kte­ré ze­mře­ly hned po po­ro­du. Her­man­no­vi by­lo při na­ro­ze­ní po­sled­ní­ho po­tom­ka 73(!) let. Do­žil se úcty­hod­né­ho vě­ku. Ze­mřel 11. pro­sin­ce 1914 na ma­ras­mus (stá­ří) v do­mě své­ho sy­na Adol­fa ve Svět­lé nad Sá­za­vou čp. 97. V zá­pi­su úmrt­ní ma­t­ri­ky sto­jí věk 96 let, na je­ho hro­bě na svě­tel­ském ži­dov­ském hřbi­to­vě je uve­de­no do­kon­ce 97 let, ve sku­teč­nos­ti ze­mřel ale v ne­do­ži­tých 90 le­tech.

¹Na zá­kla­dě po­žeh­ná­ní pra­ot­ce Ja­ku­ba je­ho dva­nác­ti sy­nům (pod­le kni­hy Ge­ne­sis k. 49) se změ­nil Nafta­li k la­ni vy­puš­tě­né, ale je­li­kož je laň ro­du žen­ské­ho i v hebrej­šti­ně, stal se z Nafta­li­ho je­len a na­zý­val se Hir­sch, Her­sch (a od­sud Her­mann) či Her­zl. Tu­to sku­teč­nost mi sdě­lil his­to­rik Ale­xan­der Pu­tík, od­bor­ný pra­cov­ník ži­dov­ské­ho mu­zea v Pra­ze.
²Sou­pis ži­dov­ských ro­din v Če­chách z roku 1793. Díl 3 - Prácheňský kraj, Be­roun­ský kraj, Tá­bor­ský Kraj. Ná­rod­ní ar­chiv, Pra­ha, 2003. Díl 5 - Čáslav­ský kraj, Kla­tov­ský kraj, Ra­kov­nic­ký kraj. Ná­rod­ní ar­chiv, Pra­ha, 2005.
³Pro Ži­dé a ži­dov­ské ob­ce v Če­chách v mi­nu­los­ti a v pří­tom­nos­ti I.(Br­no-Pra­ha, Ži­dov­ské na­kla­da­tel­ství, 1934) zpra­co­val ge­ne­a­lo­gii svě­tel­ských ži­dov­ských ro­din An­to­nín Kos­te­lec­ký, ře­di­tel měš­ťan­ské ško­ly ve Svět­lé nad Sá­za­vou.

Hrob Her­man­na Ohren­stei­na ve Svět­lé nad Sá­za­vou

Ota Ornest

Ota Or­nest (1913-2002), vlast­ním jmé­nem Ot­to Ohren­stein

Nej­star­ší Ot­to se na­ro­dil 6. čer­ven­ce 1913 v Kut­né Ho­ře. Ob­říz­ku pro­ve­dl o de­vět dní poz­dě­ji dr. Win­ter­ni­tz z Gol­čo­va Je­ní­ko­va (pod­le ži­dov­ské tra­di­ce vstou­pí no­vo­ro­ze­ný chla­pec ve smlou­vu pra­ot­ce Abra­ha­ma ob­říz­kou a jmé­nem, jímž bu­de vo­lán k mod­lit­bě a jež bu­de vy­ry­to na je­ho ná­hrob­ku s do­dat­kem TN­CBH, což je akro­nym slov „Nechť je je­ho du­še při­ja­ta do svaz­ku ži­vých“). Ja­ko svěd­ci by­li pří­tomni kut­no­hor­ský ob­chod­ník Bedřich Klein (sta­ros­ta Iz­ra­el­ské ná­bo­žen­ské ob­ce v Kut­né ho­ře) a Ot­tův dě­de­ček Ja­kub Ohren­stein ze Zru­če nad Sá­za­vou.

Ota Or­nest byl čes­ký dra­ma­turg, pře­kla­da­tel a ně­kdej­ší ře­di­tel Měst­ských di­va­del praž­ských. Ve dru­hé po­lo­vi­ně 30. let stu­do­val na dra­ma­tic­kém od­dě­le­ní praž­ské kon­zer­va­to­ře. Byl her­cem a re­ži­sé­rem Stře­do­čes­ké či­no­hry Jo­se­fa Bur­dy, Ko­šic­ké­ho ná­rod­ní­ho di­va­dla a pl­zeňské­ho Měst­ské­ho di­va­dla. Za 2. svě­to­vé vál­ky pů­so­bil mi­mo ji­né spo­lu s Pavlem Tigri­dem a Ja­nem Sch­war­zem v čes­ko­slo­ven­ském vy­sí­lá­ní BBC. Po skon­če­ní vál­ky na­stou­pil do Re­a­lis­tic­ké­ho di­va­dla.

Dne 25. říj­na 1946 mu by­la vý­no­sem Zem­ské­ho ná­rod­ní­ho vý­bo­ru v Pra­ze po­vo­le­na změ­na pří­jme­ní z Ohren­stein na Or­nest. O od­po­ru vů­či vše­mu ně­mec­ké­mu a o sna­ze Ži­dů zpros­tit se mi­nu­los­ti svěd­čí ti­sí­ce žá­dos­tí o změ­nu jmé­na v po­vá­leč­ných le­tech. Moh­lo jít jak o změ­nu ně­mec­ké­ho křest­ní­ho jmé­na, tak o změ­nu pří­jme­ní (např. změ­na pís­men v pří­jme­ní ne­bo vol­ba čes­ky zně­jí­cí­ho pří­jme­ní). Vždy ale by­la pa­tr­ná sna­ha o za­cho­vá­ní pů­vod­ní­ho mo­no­gra­mu (snad aby ne­by­lo zce­la pře­tr­že­no pou­to k ot­ci).

Od roku 1950 do roku 1972 za­stá­val Ota Or­nest funk­ci ře­di­te­le Měst­ských di­va­del praž­ských a pa­t­řil k vůd­čím osob­nos­tem tzv. "zla­té éry" Měst­ských di­va­del ta­ké ja­ko re­ži­sér a dra­ma­turg. Praž­ské­mu pu­b­li­ku před­sta­vil řa­du vý­znam­ných au­to­rů, v mno­ha pří­pa­dech ve vlast­ním pře­kla­du.

V ro­ce 1972 byl vy­řa­zen z ve­de­ní Měst­ských di­va­del, a v ro­ce 1977 byl do­kon­ce na tři a půl roku ne­pod­mí­ně­ně od­sou­zen za trest­ný čin pod­vra­ce­ní re­pub­li­ky, ne­boť na­po­má­hal vý­vo­zu li­te­rár­ních děl za­ká­za­ných au­to­rů do za­hra­ni­čí. V ro­ce 1990 byl roz­su­dek zru­šen a trest­ní stí­há­ní za­sta­ve­no.

V 80. le­tech re­di­go­val pro ži­dov­skou obec v Pra­ze věst­ník Žno a Ži­dov­skou ro­čen­ku. Ze­mřel 4. srp­na 2002 na své cha­lu­pě v Mod­rém do­le v Kr­ko­no­ších. Po­cho­ván byl do ro­din­né­ho hro­bu v ur­no­vém há­ji, za­lo­že­ném v ro­ce 1933, při No­vém ži­dov­ském hřbi­to­vě v Pra­ze 3.

Ota Or­nest byl tři­krát že­na­tý a měl tři dě­ti. S prv­ní že­nou, he­reč­kou Jar­mi­lou Smej­ka­lo­vou, nar. 16. čer­ven­ce 1920 v Os­t­ra­vě a zem. 1994 v Pra­ze, sy­na Ji­ří­ho, nar. 29. zá­ří 1946 v Pra­ze. Dru­hé man­žel­ství s dra­ma­tur­gy­ní a pře­kla­da­tel­kou Mojmí­rou Ja­ni­šo­vou, nar. 1. 11. 1920 v Br­ně a zem. 5. 3. 1986 v Pra­ze, zů­sta­lo bezdět­né. Se tře­tí že­nou, he­reč­kou Ja­nou Kou­lo­vou, nar. 25. dub­na 1926 v Pra­ze, měl dce­ru Ha­nu, nar. 11. říj­na 1959 v Pra­ze. S li­te­rár­ní his­to­rič­kou a spi­so­va­tel­kou Ma­rií Rút Kříž­ko­vou, nar. 15. červ­na 1936 v Mi­li­čí­ně, měl dce­ru Es­ter, kte­rá se na­ro­di­la 15. pro­sin­ce 1972 v Pra­ze.

Ot­to Ohren­stein (Ota Or­nest), 1937

Ota Ornest na kresbě Antonína Pelce, 1947

Zdeněk Ornest

Zde­něk Or­nest (1929-1990), vlast­ním jmé­nem Zde­něk Ohren­stein

Po­sled­ní syn Zde­něk se na­ro­dil 10. led­na 1929 již v Kollá­ro­vě uli­ci č.157. Lé­ka­řem, kte­rý asis­to­val u po­ro­du, byl dr. Jo­sef Jan­da, bý­va­lý do­má­cí Ohren­stei­no­vy ro­di­ny z č.315. Kmo­t­ry by­li Zdeňko­vi kut­no­hor­ský zlat­ník a ho­di­nář Gustav Mi­lrad (v té do­bě jed­na­tel Iz­ra­e­lit­ské ná­bo­žen­ské ob­ce v Kut­né Ho­ře) a ob­chod­ník Jo­sef Pick, ta­ké z Ho­ry.

Zde­něk byl v do­bě oku­pa­ce umís­těn do praž­ské­ho ži­dov­ské­ho si­rot­čin­ce, kte­rý se na­chá­zel v Bel­gic­ké uli­ci na Vi­no­hra­dech. Od­sud byl v ro­ce 1942 od­ve­zen do Te­re­zí­na. Poz­dě­ji pro­šel tá­bo­ry v Osvě­ti­mi a Da­chau, kde ho za­sti­hl ko­nec vál­ky.

Po vál­ce ab­sol­vo­val di­va­del­ní fa­kul­tu Aka­de­mie múzic­kých umě­ní v Pra­ze. Dne 14. říj­na 1949 mu by­la Okres­ním vý­bo­rem v Kut­né Ho­ře po­vo­le­na změ­na pří­jme­ní z Ohren­stein na Or­nest. V le­tech 1950 až 1962 byl her­cem di­va­dla v Olo­mou­ci, 1962 až 1963 Di­va­dla na Fi­dlo­vač­ce v Pra­ze a v le­tech 1963 až 1990 čle­nem Di­va­dla S.K. Ne­u­man­na. Od roku 1990 hrál Zde­něk Or­nest v Měst­ských di­va­dlech praž­ských. Čin­ný byl ta­ké ve fil­mu, roz­hla­su a te­le­vi­zi.

Zde­něk Or­nest ze­mřel tra­gic­ky 4. lis­to­pa­du 1990 v Pra­ze. Se svo­jí že­nou Ale­nou, ro­ze­nou Smol­ko­vou, měl dce­ru Iva­nu.

Zde­něk Or­nest, 1990

Poznámka k židovským příjmením

Pří­jme­ní Ohren­stein má nej­spíš pů­vod ve jmé­nu Aron­stein (Aha­ron­stein) - Áro­nův ká­men. Árón ne­bo ta­ké Áron (hebrej­sky אַהֲרֹן Aha­ron) byl sta­ro­zá­kon­ní pro­rok a prv­ní ži­dov­ský ve­lek­něz. Po­chá­zel z kme­ne Le­vi a byl bra­t­rem Moj­ží­še. Stein (ká­men) by­la čas­to pře­zdív­ka pro jmé­no Izák, kte­rý se do­žil me­zi pra­ot­ci nej­vyš­ší­ho vě­ku - stei­nalt zna­me­ná ně­mec­ky pra­sta­rý.

Ži­dov­ská ro­din­ná jmé­na se lehce mě­ni­la změ­nou po­vo­lá­ní či mís­tem po­by­tu a ten­týž člo­věk mohl být ve­den v růz­ných sou­pi­sech pod růz­ný­mi jmé­ny.

Pro­to se měst­ské úřa­dy a čes­ká gu­ber­nie ob­rá­ti­ly na Ape­lač­ní krá­lov­ský soud s žá­dos­tí, aby kaž­dý Žid ne­sl stá­lé vlast­ní a ro­din­né jmé­no v ně­mec­ké ře­či. Soud jim vy­šel vstříc. Cí­sař­ský pa­tent Jo­se­fa II., vy­da­ný 27. srp­na 1787, na­ři­zo­val od 1. led­na ná­sle­du­jí­cí­ho roku sjed­no­tit a zjed­no­znač­nit ži­dov­ská vlast­ní jmé­na a pří­jme­ní ve smys­lu ně­mec­ké (ne­bo křes­ťan­ské) ja­zy­ko­vé zvyk­los­ti. Sjed­no­ce­ní jmen Ži­dů za­pa­da­lo do teh­dej­ší­ho kon­tex­tu re­form­ních snah stá­tu o zlep­še­ní evi­den­ce veš­ke­ré­ho oby­va­tel­stva (v té­to do­bě se ostat­ně rov­něž usta­lo­va­la i křes­ťan­ská jmé­na a pří­jme­ní). Kaž­dý Žid byl po­vi­nen zvo­lit si stá­lé ně­mec­ké před­jme­ní a ro­din­né jmé­no, kte­ré ne­smí po ce­lý dal­ší ži­vot změ­nit, a mu­sí pře­stat uží­vat všech­na li­do­vá osob­ní po­jme­no­vá­ní. Přes­to­že by­la vol­ba stá­lé­ho ro­din­né­ho jmé­na nu­ce­ná, mě­li Ži­dé v Če­chách a na Mo­ra­vě mož­nost zvo­lit si ro­din­né jmé­no pod­le své­ho úsud­ku. Ně­kte­rá po­směš­ná pří­jme­ní, kte­rá no­si­li Ždé u nás v poz­děj­ších le­tech, po­chá­ze­la z Ha­li­če, kde by­la ro­din­ná jmé­na ur­čo­vá­na vlád­ní­mi úřed­ní­ky. Za pěk­né pří­jme­ní se pla­ti­lo.

Dal­ší pa­tent z kon­ce říj­na té­hož roku pře­de­pi­so­val, že v bu­douc­nos­ti ne­smí být po­u­ží­vá­no žád­né hebrej­ské, ži­dov­ské ne­bo ně­ja­ké ji­né jmé­no, kte­ré by ne­mě­lo ně­mec­kou for­mu. Pa­tent byl do­pl­něn se­zna­mem 890 muž­ských a 409 žen­ských jmen a je­jich "ži­dov­ských" va­ri­ant, z kte­ré­ho si mě­li Ži­dé vy­brat¹.

Do kon­ce lis­to­pa­du 1787 byl kaž­dý Žid po­vi­nen ohlá­sit při­ja­té vlast­ní a ro­din­né jmé­no a uvést též jmé­no, kte­ré ne­sl do­po­sud. Při kraj­ských úřa­dech by­ly zří­ze­ny zvlášt­ní ko­mi­se, kte­ré svo­lá­va­ly v ur­či­tých ter­mí­nech míst­ní ži­dov­ské fa­mi­li­an­ty do vět­ších center, kde jim byl pře­čten cí­sař­ský pa­tent. Úřed­ní­ci po­té vy­pl­ni­li do před­lo­že­ných for­mu­lá­řů pů­vod­ní jmé­no a no­vě zvo­le­né ro­din­né jmé­no (pří­jme­ní) kaž­dé­ho fa­mi­li­an­ta i je­ho ro­di­ny. Tím by­la ce­lá zá­le­ži­tost úřed­ně uza­vře­na a od ná­sle­du­jí­cí­ho roku mě­la být veš­ke­rá evi­den­ce ve­de­na již na zá­kla­dě no­vých se­zna­mů. Od led­na 1788 mu­se­ly být všech­ny ži­dov­ské ma­t­ri­ky a všech­ny zá­pi­sy o na­ro­ze­ní, sňat­ku a úmr­tí ve­de­ny ně­mec­ky.

Ten­to stav tr­val až do roku 1836, kdy by­lo 20. čer­ven­ce dvor­ským de­kre­tem vý­slov­ně usta­no­ve­no ne­o­me­zo­vat Iz­ra­e­li­ty, aby uží­va­li ja­ká­ko­li ně­mec­ká jmé­na ne­vy­jí­ma­je jmé­na křes­ťan­ská.

¹KUDĚ­LA, Ji­ří: Ger­ma­ni­za­ce ži­dov­ských pří­jme­ní, Do­cu­men­ta Pragensia XXIII. Pra­ha, Crip­to­ri­um, 2004.

Zá­pis o Ohren­stei­nech ve Fa­mi­li­ant­ské kni­ze, ko­nec 18. sto­le­tí